Můj příběh

Patříte mezi ty, kteří už od svých deseti let věděli, že až vyrostou, budou lékaři, piloti, švadleny nebo třeba slavní herci, svou životní cestu tomuto snu maximálně přizpůsobovali a šli si pevně za svým? Pak Vám gratuluji. A dvojnásob, pokud se Vám to skutečně podařilo. Já to tak ale nikdy neměla. Na základní škole jsem se dlouho rozhodovala, co vlastně studovat dál. Nakonec jsem si vybrala hotelnictví a cestovní ruch, ne snad proto, že bych věřila, že zrovna sedět v cestovní kanceláři by mě mohlo bavit, ale tak nějak se to naskytlo a v tu dobu to byl poměrně atraktivní obor.

Co jsem ale již od malička instinktivně cítila a věděla, bylo, že chci být v životě svobodná a mít vždy možnost se rozhodnout podle svého. To mi totiž nikdy nedělalo problém. Například když jsem místo do školy jela na koupaliště, protože bylo prostě moc velké vedro, a já odmítala takhle krásný den prosedět zavřená na zadku. Neměla jsem výčitky svědomí ani potřebu chodit do školy každý den jen proto, že to tak dělají všichni a dělat se to tak má. Věděla jsem, co si můžu dovolit, co můžu zameškat a co ne. Věděla jsem, že zvládnu vše, co je zapotřebí. A zvládla. Odmaturovala jsem téměř se samými jedničkami.

I přesto, že jsem střední školou proplula jak na bílém obláčku, neměla jsem ambice studovat dál. Obor mě nepohltil do takové míry, abych mu obětovala dalších pět let svého života. Namísto toho jsem hned po maturitním vysvědčení odletěla se svým dnes už manželem Danielem žít do Anglie. Ne snad proto, že by mi Praha byla malá a já chtěla nějak ohromně dobývat svět, ale proto, že jsem v tu chvíli chtěla být s klukem, do kterého jsem byla zamilovaná, a Anglie se nabízela jako super místo, kde si zkusit žít ve dvou daleko od rodičů, osamostatnit se a naučit se dobře světový jazyk. Navíc tam žili naši blízcí přátelé, kteří nám na začátku poskytli azyl a pomohli najít práci, než jsme se postavili na vlastní nohy.

Vše se podařilo. Měla jsme fajn nenáročnou práci v hotelu, takže jsem se dokonce držela svého oboru, vydělávala jsem dost peněz, učila se při tom anglicky, žila s Danielem v pronajatém bytě nedaleko centra a užívala si s ním dospělácký život. Oběma nám ale chyběla rodina, přátelé a naše země jako taková, včetně její kultury, lidí, jídla a dokonce i počasí, které je v Anglii občas opravdu deprimující.

Než jsme se rozhodli natrvalo vrátit zpět do Čech, několikrát jsem si pokládala otázku, co tam vlastně budu dělat za práci. Věděla jsem přesně, co nechci. Nechci být osm nebo devět hodin nikde zavřená! Nechci mít volné jen víkendy! Nechci, aby mi někdo diktoval, kdy můžu jet na dovolenou a na jak dlouho! Dodnes si pamatuji rozhovor s Danielem u skleničky vína, kdy jsem mu vykládala, že život přeci není o tom být od pondělí do pátku někde zavřený, poslouchat pokyny a těšit se celou dobu na víkend a pár týdnů dovolené. „Život nám uteče mezi prsty, takhle žít nemůžeme“, brečela jsme a nevěděla, jak proti tomuto zaběhnutému pracovnímu modelu bojovat. V Anglii jsem neměla práci snů, ale věděla jsem, že je to jen dočasné a že v Čechách chci dělat něco, co bude mít smysl a co mi dovolí žít svobodně. Žádné extra myšlenky a nápady ale nepřicházely. „Tak si otevřeme pobočku River Island (můj oblíbený britský obchod s oblečením). Napíšeme jim, aby nám poskytli licenci, a budeme podnikat… nebo si otevřeme solárium.“ (V té době bylo „in“ být opálený v každém ročním období). Takže pro začátek jsem v jedné věci měla jasno. Budu podnikat nebo dělat něco sama na sebe, nebudu zaměstnanec! Ti mají totiž dopředu jasně dané mantinely a já o žádné ve svém životě rozhodně nestojím.

Přemýšlím, kdy poprvé jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že by mě bavilo pohybovat se okolo nemovitostí. Možná již na základní škole. Uměla jsem hezky kreslit a říkala si, že by mě bavilo navrhovat domy a interiéry. Na architekta jsem ale neměla dostatečné znalosti, co se rýsování a matematiky týče. Nebo pokaždé, když jsem si chtěla nově zařídit svůj dětský pokoj. Dále také s Danielem v Anglii, když jsme chodili po prohlídkách, abychom si vybrali byt k pronájmu a mě to děsně bavilo. Bavilo mě i jen tak chodit mezi domy a dívat se na různé architektonické styly, na módní výstřelky týkající se interiérů nebo zařizovacích předmětů. Myslím ale, že opravdový nápad přišel až ve chvíli, kdy jsem viděla poprvé film Americká krása a v něm Anette Bening jako realitní makléřku, běhající na podpatcích v obrovské krásné vile, kterou uklízela a připravovala na prohlídku pro své klienty, přesvědčená o tom, že dnes ten dům prodá!

„Chci být jako ona!“ Prodávat krásné vily, chodit na podpatcích a v kostýmku a organizovat si prohlídky, kdy já budu chtít. „Chci být…jak se to povolání vlastně jmenuje?“ „Realitní makléř, miláčku“, upřesnil mi Daniel. Bylo mi dvacet let a neměla jsem vůbec žádnou představu o tom, co tohle povolání obnáší a jestli v Čechách vůbec existuje? To, že existuje v Americe a v amerických filmech neznamená, že se tím v Čechách někdo živí. Do té doby jsem se s žádným realitním makléřem nesetkala, rodiče nikdy nevlastnili, a tedy ani nenakupovali/neprodávali žádnou nemovitost. Vůbec jsem nevěděla, jakým způsobem se v Čechách nemovitosti prodávají. Při hledání bytu v Anglii jsem se pravděpodobně s realitním makléřem setkala, ale v tu chvíli jsem mu nevěnovala dostatečnou pozornost. Dala jsem se tedy do pátrání a začala jsem u své rodiny. Jestli náhodou nějaké realitní makléře neznají a nemohli by mi s někým takovým po mém návratu sjednat pracovní schůzku. Bála jsem se, jestli v Praze vůbec někdo takový je a můj bratr znal hned dva – makléře a makléřku.

 

Mých deset let v realitách

Když jsem se natrvalo vracela do Prahy, bylo mi 21 let, bylo léto roku 2008 a já měla krátce po příletu domluvenou schůzku s panem makléřem v jedné nejmenované realitní kanceláři na Žižkově. Byla to malá kancelář cca o deseti makléřích. Nepamatuji si již přesně, jak pohovor probíhal, vím jen, že to bylo dost rychlé a celkem snadné, práci jsem totiž dostala.

Dostal mě na starost makléř „senior“ a já s ním jezdila po schůzkách, abych okoukala jeho obchodní dovednosti. Makléř „senior“ se mnou bohužel začal po pár dnech flirtovat, což mě to dost rozčilovalo. Chtěla jsem se učit, co nejdříve být minimálně stejně úspěšná jako on a věděla jsem, že tudy cesta rozhodně nepovede. Navíc jsem od vedení dostala první jasný mantinel – „Budeš dělat pronájmy.“ Nechápala jsem proč. Můj sen bylo prodávat krásné velké luxusní domy a ne chodit se studenty po garsonkách a tahat od nich provizi ve výši jednoho měsíčního nájmu tak, jako to dělal můj kolega „senior“. Ale neztrácela jsem naději, říkala jsem si, že je to pravděpodobně o čase a zkušenostech, že se celou problematiku nejprve musím pořádně naučit a pak mě teprve budou čekat ty krásné nemovitosti. Jenže ani to se nekonalo. Bylo mi řečeno, že prodej je příliš náročný a má ho na starost jeden ze dvou majitelů dané realitní kanceláře. Jestli se tedy náhodou k něčemu dostanu, ať to rovnou předám jemu.

Byla jsem frustrovaná, práce realitní makléřky v Čechách se mi vůbec nejevila tak jako v americkém filmu. Vyjma pár vyjížděk s makléřem „seniorem“ jsem nezískala žádné školení ani informace. Byla jsem poučena hlavně o tom, že ráno musím přijít do kanceláře a obvolávat inzerci, kde si majitelé nabízejí své byty k pronájmu. Mým úkolem bylo takového majitele přesvědčit ke spolupráci. Nevěděla jsem však, jak to mám udělat. „Když někdo nechce zastupovat, jak ho mám přesvědčit?“ Navíc se mi strašně příčilo nutit klienty do něčeho, co sami nechtějí. Byla mi poskytnuta univerzální rada: „Řekni, že máš na jejich byt už zájemce a že oni nemusí vůbec nic platit. Přivedeš jim ho zadarmo, nemají tím pádem co ztratit a ty zkasíruješ nájemce.“ „Ale já přeci žádného zájemce ještě nemám! Takže jim budu lhát a jak ho pak nakonec najdu?“ Načež přišla druhá rada: „Jednoduše ten jeho inzerát zkopíruješ a vložíš na S-reality. Počkáš, až ti nějaký ten zájemce zavolá a on zavolá, uvidíš.  S-reality jsou více navštěvované, než nějaký Bazoš, na kterém si inzeruje majitel.“ Poslechla jsem a ono to vážně fungovalo. Tímto způsobem jsem realizovala několik desítek pronájmů, aniž bych byty před tím viděla, natož pak samotné majitele.

I přesto, že jsem si nějaké peníze vydělala a splnila si mé kritérium nebýt někde osm hodin zavřená, protože práce byla hlavně v terénu, nebyla jsem šťastná. Toužila jsem po uznání, respektu, rovnosti mezi mnou a klienty, po tom, abych cítila, že jsou za moji práci vděční, že jsem jim pomohla a rádi mě doporučí dál. Ale to se samozřejmě nekonalo. Majitelé bytů se mnou jednali spatra. Ať jsem vlastně ráda, že mi vůbec dovolili nabízet jejich byt zájemcům, protože najít zájemce nabyl v té době problém a oni mě k tomu vůbec nepotřebovali. Jen díky jejich svolení jsem tím pádem měla možnost inkasovat provizi aspoň od zájemce. Ten mě pochopitelně neměl rád o nic víc. Musel mi vyplatit provizi ve výši jednoho měsíčního nájmu plus DPH, pomalu nevěděl za co a já v podstatě také ne. Pravděpodobně za to, že mi zavolal na inzerát a já ho vzala na prohlídku, kde jsme s majitelem podepsali nájemní smlouvu.

Vydržela jsem to tři měsíce a dala výpověď. Živnost jsem ale neukončila. Nechtělo se mi věřit, že by byla práce realitního makléře v Čechách takto nastavená. Musela existovat kancelář, kde to dělají lépe, tak jako v americkém filmu. Dala jsem si tedy druhou šanci a setkala se s realitní makléřkou, která mi byla rodinou doporučena jako druhá v pořadí. Udělala na mě velký dojem. Byla mladá, krásná, elegantně oblečená a plná energie, když mluvila o práci a o tom, jak to chodí v jejich firmě, která, světe, div se, pochází z Ameriky. Vysvětlila mi, že se jedná o mezinárodní realitní síť, fungující na základě franšízy, že na českém trhu je tři roky a daří se jí velmi dobře. Měla jsem možnost začít pracovat v první otevřené pobočce této sítě v Čechách, která byla zároveň nejúspěšnější a tak je tomu dodnes. Vysvětlila mi, že kritéria na práci makléře jsou poměrně přísná. Budu muset projít několikatýdenním školením, které je zakončeno závěrečnou zkouškou, ona bude po dobu několika měsíců mojí mentorkou, bude dohlížet na všechny mé kroky a pomáhat mi s klienty. Samozřejmě jsem přijala.

Byl přelom roku 2008/2009 a v Čechách gradovala krize, která se velmi podepsala i na realitním trhu. A podepsala se i na mně. REMAX sice splňoval vše, co jsem od skvělé realitní kanceláře očekávala, poskytoval mi maximum informací, měla jsem možnost neustále se vzdělávat a zdokonalovat v oboru, byla jsem napojená na zkušené advokáty a hypoteční makléře, kteří byli mojí pravou rukou při všech prodejních transakcích, jenže transakcí, které jsem zrealizovala, bylo neskutečně málo a já jsem nevydělávala. Problémy měli i zkušení makléři a já, jako nováček bez vybudované klientely, jsem byla na pokraji zhroucení.

Krize zemi zasáhla do takové míry, že se mnoho majitelů nemovitostí dostalo do platební neschopnosti a muselo své byty a domy začít prodávat. V rozmezí několika měsíců se tedy nabídka několikanásobně přehoupla přes poptávku a na trhu bylo najednou tolik volných nemovitostí, že to logicky muselo zamávat i s jejich cenami, které rapidně začaly klesat i o několik desítek procent. Nešťastní majitelé samozřejmě nechtěli prodávat své bydlení pod cenou, doba mezi prodejem a nákupem tedy trvala i rok, než majitel pochopil a rezignoval.

Toto období trvalo cca do roku 2013 a neskutečně mě zocelilo. Krize donutila nekvalitní makléře a kanceláře v oboru skončit. REMAX zůstal, stejně jako má domovská pobočka, která se snažila z krize poučit a hledat takové způsoby a nástroje, jak další krizi nejen přežít, ale třeba z ní i těžit. Cesta je jen jedna, a to neustále zdokonalovat servis pro své klienty. Poskytovat jim více, být jím blíže a být schopen odvést takovou práci, aby se na vás obrátili i v budoucnu, popřípadě vás doporučili svým přátelům. Já osobně si to beru velmi k srdci, protože jinak by mi rok 2009 nedovolil pokračovat. Každý spokojený klient a jeho následná reference mě posunuli dál a dali mi možnost pokračovat. Za všechny jsem dodnes velmi vděčná a vážím si jich. Dali mi šanci, ač viděli, že jsem mladá a bez zkušeností. Nicméně měla jsem chuť pracovat, věnovat jim maximum úsilí a oni to ze mě cítili. Můj pozitivní přistup nakonec zocelil a do jisté míry nakazil i je samotné. Navíc měli jistotu ve značce, kterou jsem zastupovala. REMAX pro ně byl jistou zárukou s garancí kvalitních služeb a pokud by se mnou nebyli spokojeni, měli se na koho obrátit.

Dnes je tomu už přes deset let, kdy žiju svůj svobodný život díky práci, která se stala zároveň mým koníčkem. Nevidím rozdíl mezí pondělím a pátkem, nemám problém dát si schůzku s klientem v neděli přes oběd, ale stejně tak nemám problém neplánovaně ze dne na den odletět na 14 dní s manželem na dovolenou. Mám kolem sebe vybudovaný skvělý tým lidí od advokáta, přes profesionálního fotografa, až po hypoteční makléřku a asistentku, kteří jsou mně i mým klientům maximálně k dispozici. Když pracuji pro své klienty, snažím se, aby s transakcí neměli vůbec žádné starosti a já je zvala jen k podpisům smluv. I moji klienti mají svá zaměstnání a mě si najímají proto, aby čas, který by strávili sami nad prodejem své nemovitosti, mohli strávit efektivněji. Buď vyděláváním peněz ve své práci, nebo strávením krásných chvil se svými blízkými. Nikdo z mých klientů už neřeší výši mé provize, vědí, za co ji platí a že se jim ve výsledku spolupráce vyplatí. Formou ušetřeného času, bezpečnosti celé transakce a v neposlední řadě i ve výší kupní ceny, kterou díky svým schopnostem získám vždy maximální možnou.

Začátkem roku 2019 začal můj realitní příběh otevřením dceřiné pobočky REMAX Alfa v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, kterou jsme ve spolupráci s mým manželem vybudovali pro místní trh a jsme připraveni uspokojovat realitní potřeby všech klientů, kteří se na nás obrátí. Ať formou prodeje jejich nemovitosti nebo třeba jen konzultací jakékoliv realitní problematiky.

I díky plné zainteresovanosti mého manžela, jeho maximální pomoci a především schopnosti vytvořit stálou a pevnou pobočku REMAX pro tento region se můžu v klidu věnovat našemu synovi, který se nám v březnu narodil, a přesto být i nadále k dispozici svým stálým i novým klientům.